CHVILKA SKÁCELOVY POEZIE

(1)

rosniček rosných hlasy rosné
(a ráno bývá neúprosné)
za všechny co jsou v srdci bosí
hlasitě z čisté rosy prosí

(5)

pravda je jako kovat býka
škvíří se pazneht mokro mží
před kovárnou pravda je žhavá
a proto dlouhé kleště lží

(9)

v poledne na lavičkách v parku
kdy čas je bílý jako vlasy
stařečci přísní sedávají
a přísně vládnou nad počasím

(13)

napadlo sněhu až je v polích černo
mráz je tak třeskutý a zlý
že ještě za tmy dávno před úsvitem
havrani oslepli a zběleli

(17)

hlásek osamělosti hlásek opuštěnosti
svědomí prázdných hnízd a hlas
tak lítostivý osmihlásek
prosí a zapřísahá nás

(21)

když opustil tu hvězdu odešel
a zanechal nám nebe pro výstrahu
dokořán otevřené učinil
že v uchu božím slyšíme růst trávu

(25)

o mnoho nejde deštěm kamenným
nechat si rozbít tvář a duši neporanit
od narození po smrt pršívá
žulové deště máčejí nás na nit

(29)

hle pamětníci ruce mají něžné
třebaže vykáceli poslední strom v ráji
své vzpomínky jak velké sovy sněžné
do samé smrti tichem vycpávají

(33)

přišli jsme odnikud a chystáme se vrátit
najednou není kam
kdejaké ticho děti vysbíraly
a zanesly je domů maminkám

(37)

a padá večer do ticha
budí se vánek zní tak tence
a divá žínka litocha
houpá se na zelné pšence

(46)

to není obyčejné vejce
to z něho vyklubal se svět
a nikdo neví kdo je snesl
a kdy je snese naposled

(48)

maminko nejsi je to dávno
a my jsme malou chvíli zbyli
udělali jsme toho málo
a ani smrt jsme nezabili

(59)

míhání ve směru nelichém
a jasné ticho za tichem
už nejasným a něco málo
co se v tom tichu za nás bálo

(60)

ten kat byl hodný v neděli
kdy nevěší se lidé ani prádlo
oprátku domů nosíval
a předělával vnukům na švihadlo

(64)

ticho jsme zapomněli bez lásky

nemohlo trvat za trest nepoznáme
pěšinky vyšlapané bělásky
na konci léta školákům tak známé

(68)

nahým a bosým posléze
a oblečeným v cárech zlosti
ve chvíli čiré beztesknosti
zasteskne se nám po něze

(72)

a vlastně ať je navždy po tvém
a navěky je vůle tvá
a život je když něco zbylo
a smrt když nic už nezbývá

(74)

je lilie a nelilie
déšť který padá a jenž lije
a život bývá rovněž těžký
koníčci chodí radši pěšky

(81)

moc se mi stýská k večeru se bojím
nezlob se proto mívám strach jak dítě
a nevím z čeho strach má velké oči
je jako kočka potmě uvidí tě

(2)

krajina jako skýva chleba
žebráky ještě za tmy ptaná
krajina dávno od pradávna
rukama lidí dotýkaná

(6)

hvězdy voní jako vloni
voněly po celé léto
jako růže jako zvony
jako hrany země této

(10)

a usmějme se trochu hořce
všemu co víme o sýkorce
o smrti o úzkostech k ránu
o protézách ryb a kormoránů

(14)

tak je nám zima a tak mráz
je hlasitý a tolikrát
slyšíme z mýtin lesní rohy
vyhaslé zvěři poctu hrát

(18)

básníci básně neskládají
báseň je bez nás někde za
a je tu dávno je tu odpradávna
a básník báseň nalézá

(22)

to není kaňka mezi ledy
to jen slza naposledy
černá jak tuš a v kapce té
namáčel štětec li tai pe

včeličkám je zima zima

(30)

chlapec měl raději hnízda
proto byl chlapec muž se bude bát
říci co chlapec přehlížel
a místo čeho hnízda míval rád

(34)

jak potmě rozsvícená svíce
za bílého dne na zahrádce
je dětské srdce je tak bosé
jak plamínek a umí bát se

(38)

zlé za zlé lání za lání
o soucitu ani zmínky
a žlutě kvetou jezumínky
a kámen od vrat zahání

(45)
zloději kroků toulají se parky
a naslouchají včelám včely staví dům
pro bolest květin vteřiny jsou sladké
a chvíle bezostyšná vůči chodníkům

(47)
varuje ticho zhouslené
orlojů slunečních i bicích
aby v nás had až bude poledne
neuštkl holubici 

(54)

na dvoře tma a u zdi bílá
podzimní růže poslední
která se na noc otevírá
a zamkne když se rozední

(53)

pieter brueghel: cesta k šibenici
zeleným luhem může také vésti
skřivánek jásá ve zrosené trávě
čtyřlístek roste celý pro neštěstí

(52)

sněžení racků nad vodami
křik čírek hlasy ptáků zněly
tak zoufale co o tom víme?
jsou jako lidé? zešíleli?

(65)

vábnička dětství ještě vábí
u zarostlého čihadla
mám strach aby se nerozbila
na černý kámen nespadla

(67)

ať temno světlu ustoupí
ta stará písnička stále tkví
jak zbytek rzi a jako v snách
na slunečních ach hodinách

(71)

rybáři po kolena ve pstruhové řece
a voda míjí černé sloupy dýmu
stoupají k nebi mrtvé listí plyne
a nese moři zprávu o podzimu

(77)

sám bez ničeho naposled a marně

kdo za nás od včerejška celou pravdu má
trápí mě žízeň a jsem vyčerpaný
jak studna na návsi když hoří stodola

(3)

nejčistší ze všeho je lítost
je drahocenná je to křehká věc
v dobách kdy zlost se otelila
jak za polárním kruhem ledovec

(7)

promluv k nám z hořícího hloží
při labutích svých bože rci
a přiznám se: to na mém loži
popelem lehli slavíci

(11)

teskno je tak že málem lze
i turgeněva v něžných panelácích čísti
a pro černého papouška
oříšky hledat mezi listím

(15)

všechno se jednou probolí
na vlastní dno a zmizí strach
krásné jsou staré stodoly
prázdné po dávných úrodách

(19)

nejprve bylo jenom bílo
potom se ticho ulomilo
a slavík ztichl aby slyšel
děravý měsíc z lesa vyšel

(23)

zas u konce a roku skon
(a my s ním také trochu hynem)
je jako ticho bez záclon
ve starém domě s mezaninem

přijmu ji jako zlatý lem
jedinou svoji jiná není
přespříliš zápasil jsem s andělem
a chromý jsem a unavený

(31)

a se strachem se potká strach
a neříkají ani za nic
umlkl vítr v olivách
a je tu ticho co je navíc

(35)

kdo je můj lovec potkáme se
poznám ho vůbec je tak dávný
že nemá tvář a mám ho v zádech
je vytrvalý neúnavný

(39)
střevíc je pravý nebo levý
člověk spíš bytost nežli věc
o lidské duši se nic neví
a jezevec je jezevec 

(44)
od rána v obklíčení lomu
kameny němé k řeči nutím
čekám až večer přiběhne
jak králík s hrdlem prokousnutým

(51)

čas ubývá jak lněné prostěradlo
roky a měsíce a dny
a nejvíc ubývá ho k poledni
a všechno listí včera na zem spadlo

(50)
nikdo nám nedaruje sud
škaredí jsme a nazí
na čele máme popelec
očička plná sazí

(49)

štíhlý jak váza pro jediné kvítko
flétnička hněvu verš a křehký je
a krása uvázne jak srnka za kopýtko
a samo o sebe se rozbije

(58)

kéž nemusel bych kázat
kéž nebylo by kéž
a byla jenom růže
a vůbec nikdy lež

(62)

tak nepatrný ždibec ticha
že z něho nelze nahlas krást
kus prkýnka a kousek drátu
a dohromady myší past

(66)

vlaštovky hbitě rovnou nití
studánky k nebi přišívají
rovný je den a slunce svítí
na rovné léto v rovném kraji

(70)

pro krásu zpěvu dal mu císař milost

pouze ho oslepili kao ten li
naplnil loutnu těžkým olovem
a mrštil jí až na sám konec tmy

(75)

a pravda není jablko
z rajského stromu ani klec
v níž uhořel pták ohnivák
a nic co zbývá nakonec

(82)

a není pravda že nám život lže

osud je mince která dlouho padá

teprve na zemi se ukáže

padne-li orel nebo hlava

(4)

den hněvu onen den kdy lítost
je nad míru a člověk není
než penízek zač nekoupíte
a cizí hanbou zmizerněný

(8)

v hedvábné chvíli večerní
harfy jak kolmé splavy ční
traviči studní studny tráví
a modře ze sna křičí pávi

(12)

bývala tady konečná
začátek všeho co dál není
dnes kolej vede pořád dál
a vlaky staví na znamení

(16)

zátiší je co za tichem
čas hryže jako zrno myš
a nezbude a ty ten hlas
neslyšně slyšný uslyšíš

(20)

jelikož svět se kvapem mění
bůh který je a také není
napomíná nás ze zelí
abychom tolik nezeli

(24)

stoleté domy z poutaného zdiva
u vchodu mlčí pískovcoví lvi
a mezi nimi bez očí se dívá
na kolemjdoucí kámen prahový

a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli

(32)

a ty jenž nechceš kamenovat
buď jako kámen v srdci svém
tak milosrdný ještě nikdy
nehodil kámen kamenem

(36)

mezi dudami a píšťalou
a ve škrabošce blázna
kejklíři nabírají z prázdna
odvahu ke skoku a lhou

(43)

stíny jsou dlouhé delší nežli strach
a někdo cizí nikdy nebyl zdejší
zrovna když noc je nejtěsnější
na stěny stodol háže černý hrách

(41)

stará noc přišla netopýři
létají nízko tma kůň vraný
potřásá hlavou luna pije
z rybníčku pro dva hastrmany

(40)

podvečer žebřík do nebe
je přistavený kladu nohu
na první příčku ta se zlomí
a omlouvám se pánubohu

(57)
kéž je nám nejvíc ticho
až kolem půjdou s lží
a nemusíme křivě
přísahat na růži

(56)
medúzu vysvlékají z vlasů
a pevně k hrudi tisknou basu
jak černé torzo jehož hoře
zůstalo ležet na dně moře

(55)
teď tady naznak leží slepí
a v očích mají samé střepy
ruce jak hmatníky těch skřipek
na které jenom vítr skřípe

(63)

v příkopech u cest bez dechu spí trávy
pták tíkl ze sna něco se mu zdá
nad střechou kůlny luna mraky dáví
smutek je past a padám do ní já

(69)

cézanne to věděl ale kdo
objevil po něm k jejich zlosti
že jablko je jablko
kulaté vlastní kulatostí

(73)

bůh bůhvíjaké tvory stvořil
k obrazu svému bůhvíjak
přikázal na mák padat rose
a na svět přišel rosomák

(80)

v kožíšku nosí krtek tmu
tu nezahlédl nikdo z lidí
taková tma se neuvidí
ten samet z očí nevymnu

(83)

navěky v ničem aby bylo snáze
a sněhobílí v nebývalé lsti
tak vynechaní jako na obraze
a majitelé vlastní bělosti